Taneční sdružení ČR


Kontakt

 

Taneční sdružení ČR
Celetná 17
Praha 1
110 00
Česká Republika
Telefon: +420 724 602 763

 

Životní jubilea v KVĚTNU 2014 PDF Tisk Email
Středa, 07 Květen 2014 11:52
Počet zobrazení : 2252

Zavřelová Táňa, sólistka baletu (4. 5. 1939)

Vitinger Pavel, sólista baletu (7. 5. 1939)

Fröhlichová Dalimila, sólistka baletu (8. 5. 1954)

Novák Petr, sólista baletu (10. 5. 1944)

Fialová Marta, sólistka baletu (15. 5. 1929)

Paclík Jiří, taneční pedagog (15. 5. 1939)

Viktorinová Hana, sólistka baletu (15. 5. 1949

Kopecká Jana, sólistka baletu (16. 5. 1939)

Schneider Antonín, taneční pedagog (16. 5. 1954)

Vrabcová Daniela, taneční pedagožka (18. 5. 1954)

Rymeš Oldřich, sólista baletu (22. 5. 1924)

Nemcová Zdenka, sólistka baletu, taneční pedagog (22. 5. 1944)

Vyoralová Dagmar, sólistka baletu (22. 5. 1964)

Sládeček František, tanečník (25. 5. 1929)

Kůra Miroslav, tanečník a choreograf (26. 5. 1924)

Stropková Marta, tanečnice (28. 5. 1944)


 


 

 

Kůra Miroslav, tanečník a choreograf (26. 5. 1924) 

Navštěvoval v Brně baletní školu Ivo Váni Psoty, který ho přijal 1939 nejprve jako eléva a od 1940 jako tanečníka do baletního souboruKůra M. Národního divadla v Brně (prvním sólovým úkolem byla Tarantella v Psotově Labutím jezeře, 1941). Po první sezóně, kdy byla za okupace uzavřena brněnská česká scéna, odešel Kůra do angažmá německých divadel. Byl sólistou v Katovicích (1941–43) a Norimberku (1943–44). Po válce se vrátil do Brna, kde dostal v sezóně 1945–46 od Josefa Judla sólové příležitosti (Rybář-Holub v Suita rustica a Lastura, Princ ve Z pohádky do pohádky, Sólo ve Slovanských tancích, Jean de Brienn v Raymondě). Tančil i v době, kdy plnil povinnost vojenské prezenční služby (1946–48), kdy byl sólistou a debutujícím choreografem ve Slovenském národním divadle v Bratislavě (Petruška, 1947, Košice 1952, Národní divadlo Praha 1962, Brno 1965; Rapsodie v modrém, Bolero, 1948). Jako sólista se vrátil do Brna na období 1948–50 (Panáček ve Vzpouře hraček 1949). Následovalo angažmá v Národním divadle v Praze, kde působil ve třech etapách: 1948–51, 1954–64, 1974–91. První éra, kdy za Machova excelentně tančil Prince v Šípkové Růžence, zejména Merkutia, později i Pátera Lorenza a Romea v Romeovi a Julii, Sólo v České suitě, Černého myslivce ve Viktorce, Prince v Labutím jezeře vyvrcholila politickým rozhodnutím o Kůrově odchodu z Národního divadla z důvodu jeho většího úspěchu u publika, než který měli sovětští hosté. Kůra byl přeložen do Košic a v letech 1951–53 zde tančil hlavní role v choreografiích Rudolfa Macharovského (Albert v Giselle, Harlekýn v Karnevalu, titulní v Petruškovi, Kazakov v Gajané, Philippe v Plamenech Paříže, Prince ve Spící krasavici) ve svých inscenacích (titulní v Petruškovi, 1950, Romeo a Merkutio v Romeovi a Julii, 1953; Slovenské národní divadlo Bratislava 1954, Brno 1965, Národní divadlo Praha 1971; Myslivec ve Viktorce; Mao-li-čen v Rudém máku). Přes Slovenské národní divadlo Bratislava 1953–54 (titulní role ve Spartakovi, kterého v Národním divadle nastudoval roce 1957) se vrátil na deset let do Národního divadla v Praze (1954–64, roční stáž 1955–56 u Alexander I. Puškina na Leningradském učilišti) a vytvořil zde na třicet rolí (Václav v  Bachčisarajské fontáně, Prince v Labutím jezeře, Sólo ve Slovanských tancích, Florestana a Harlekýna i Pierrota v Karnevalu, titulního Spartaka, Truffladina ve Sluhovi dvou pánů; Jaga v Othellovi, Dafnise v Dafnidovi a Chloe, Merkucia v Romeovi a Julii (1962), titulního Petrušku 1959, Ferchada v Legendě o lásce, Jinocha v Rapsodii v modrém, Syna v Marnotratném synovi, Ferchada v Legendě o lásce, Tammuze v Istar a poslední rolí byl Albert v televizním filmu Víly, jedné z nejlepších našich adaptací romantického Adamova baletu Giselle (1971). Z choreografií mu byly v této době svěřeny inscenace Karneval a Sedm krasavic. Z Prahy odešel do Brna, kde byl deset let (1963–73). V sezóně 1966–67 byl šéfem baletu v jugoslávské Skopje (Othello, Skopská balada, Petruška, Ples kadetů). V brně působil v různých funkcích – šéfem baletu a choreografem byl v letech 1963–66, od roku 1967 do roku 1970 byl v Brně ve funkci choreografa a 1970–73 opět souboru šéfoval. Jako choreograf v Brně nastudoval balety: Romeo a Julie (1965), Dafnis a Chloe (1965), Petruška (1965), Labutí jezero (1966), Giselle a Karneval (1968), Sedm krasavic (1970), Coppélia (1970), Louskáček (1971), Stvoření světa (Brno 1971, Národní divadlo Praha 1975, Varšava 1981), Špalíček (Brno 1973, Národní divadlo Praha 1983, Slovenské národní divadlo Bratislava 1984). Šéfem baletu Národního divadla se stal na pět let 1974–78 a po návratu Jiřího Němečka do funkce šéfa baletu dostal do roku 1991 smlouvu opět jako choreograf. Na repertoár zařadil postupně v letech 1970–91 tituly: Romea Julii (originální, divadelně struhující verzi Prokofjevova baletu, za jehož filmovou verzi získali s režisérem Petrem Weiglem Prix d’Italia 1972), Spící krasavici-Šípkovou Růženku, Stvoření světa, Vášeň [Ščedrinova-Bizetova Carmen], Radúze a Mahulenu, Louskáčka, Špalíčka, Kytici, Labyrint, Petrušku. Jako choreograf hostoval v Německu, Rakousku (Labutí jezero) a Jugoslávii. Jeho role Mao Li-čena z Tomského adaptace Glierova Rudého máku je zachována na filmu z roku 1954, s režisérem Petrem Weiglem a kameramanem Jiřím Kadaňkou natočil v letech 1965–72 baletní televizní adaptace: Epizoda ze života umělcova, Pas de quatre, Bolero, Bludiště, Víly, Modrý pták, Don Quijote, Romeo a Julie; s režisérem Milanem Macků a kameramanem Iljou Bojanovským záznamy inscenací Coppélia a Sedm krasavic (1971). V devadesátých letech byl baletním mistrem a  choreografem v Českém baletním divadle, soukromém ansámblu své dcery Jany Kůrové (Bedřich Smetana: Má vlast, Mikis Theodorakis: Řek Zorba). Miroslav Kůra patřil k nejvýznamnějším sólistům československé baletní scény, především pro svou přesnou, čistou a disciplinovanou klasickou techniku, citlivou muzikálnost, vyvážený a sugestivní herecký projev, smysl pro prostor a přesná a jemná gesta. Měl osobní jevištní kouzlo a schopnost interpretovat charakterově odlišné postavy (Princ v Labutím jezeře, Spící krasavici, Albert v Giselle), burleskní a komediální (Truffaldino ve Sluhovi dvou pánů), dramatické (Petruška, Ferchad v Legendě o lásce) a negativní (Jago v Othellovi). Spolehlivými partnerkami mu byly Eliška Slancová, Olga Skálová a Jarmila Manšingerová. Jeho interpretační dráhu doprovázela též tvorba choreografická, nastudoval přes čtyřicet baletních inscenací na domácích i zahraničních jevištích (Bogota, Innsbruck, Mnichov, Skopje, Varšava). K jeho nejlepším inscenacím v bohaté a nápadité choreografické stavbě, logické režii patřily především Giselle, Romeo a Julie, Labutí jezero, Petruška (podle Fokinova originálu), Stvoření světa a Špalíček. Dostalo se mu mnoha poct a vyznamenání: Laureát Státní ceny K. Gottwalda (za role Merkutia a Romea v  Romeovi a Julii Saši Machova), Státní cena II. stupně 1954, Zasloužilý umělec 1958, Řád práce 1963, Národní umělec 1968 (první tanečník oceněný v Československu). Za celoživotní mistrovství získal Cenu Thálie 1994. Bratrem Miroslava Kůry je Gustav Kůra, významný artista skupiny Bremlov. Jeho manželkou a jevištní partnerkou byla Eliška Slancová a v druhém sňatku balerína Jarmila Manšingrová.

Nemcová Zdenka, sólistka baletu a taneční pedagog (22. 5. 1944) 

Narozena v Hradci Králové. V roce 1963 absolvovala Konzervatoř Praha jako žačka Z.Šemberové. První angažmá nastoupila téhož roku ve Státním divadle Ostrava, v letech 1964-1967 působila v Baletu Praha, s nímž vystupovala na řadě zahraničních zájezdů. Od 1.8.1967 do 31.12.1971 členka baletního sboru ND. V letech 1972-1974 působila jako sólová tanečnice v Plzni, kde vytvořila několik významných rolí v klasickém i moderním repertoáru: Balerina (Stravinskij:Petruška,1972), Zobeida (Rimskij-Korsakov:Šeherezáda,1972), Královna květin (Čajkovskij:Louskáček,1973), Čertova družka (Lhotka:Čert na vsi,1974). V letech 1974-1978 studovala pedagogiku na choreografickém oddělení GITIS v Moskvě a v roce 1977 absolvovala stáž ve Velkém divadle v Moskvě. V letech 1978-1980 byla angažována opět v ND ve funkci baletní mistryně, v roce 1978 externí pedagožka Slovenského národného divadla Bratislava. Jako externí pedagog se uplatnila v letech 1977-1979 i u baletu Městských divadel pražských. V letech 1980-1983 působila v Armádním uměleckém souboru Víta Nejedlého, v sezóně 1983/1984 v Pražském komorním baletu, 1983-1985 na Taneční konzervatoři Praha, v letech 1985-1997 baletní mistryně a asistentka choreografií v ND, souběžně v sezóně 1990/1991 vedla balet v Plzni. Jako pedagožka a baletní mistryně se věnovala přípravě interpretů na mezinárodní baletní soutěže. Od roku 1992 vyučovala na soukromé baletní škole svého manžela Jána Nemce.